O barterovém obchodu a síle světla

     Když jsme se stěhovali do lesa, pro spoustu lidí kolem nás to bylo, řekněme, nepochopitelné. Takhle se odříznout ve věku, kdy lidé začínají žít, bez obchodu, v zimě téměř bez sousedů a ostatních vymožeností měst. Na to všechno jsme prý ještě moc mladí. Ne, vážně nežijeme kilometry od civilizace v končinách kde nevstoupí lidská noha. Nejbližší obchod máme za humny, jen vyšlápnout kopec. V létě, kdy je chatová sezóna , to v naší lesní vesničce celkem solidně žije a s vymoženostmi dnešní doby jako je auto, jsme v nejbližším městě za 15 minut.
     Ale ten pocit odizolovanosti když se vracíme z města a vjíždíme na naší lesní cestu nás stejně nikdy nemine. Zatímco v začátcích byl občas až skličující, zvlášť v zimě, teď už ten pocit naprosto milujeme. Najednou jsme pryč od ruchu velkoměsta, čas se jakoby zpomalí a my vstupujeme tak trochu do jiného světa. V takovém světě je spoustu věcí jinak. Lidé jsou si tu blíž a vůbec všechny věci získávají na své původní podstatě. Takový návrat ke kořenům, který tu poznávám, mě nepřestává fascinovat.

   Třeba taková prostá výměna zboží za zboží. Na místním statku potřebují pomocnou truhlářskou ruku, my zase rádi dobré masíčko. Když si lidé nepředají peníze, ale své statky, jsou si najednou jakoby blíž. Obchod v nejčistší formě, neposkvrvněný penězi a ziskem. Nechci vůbec shazovat existenci peněz, které jsou důležitým vynálezem, ale taková změna je moc příjemná. Ty máš něco, já mám něco a navzájem si vypomůžem.
A tak jsme dneska obědvali domácí (přes noc pečenou) kačenku  (vždycky jsem chtěla 13-ti hodinové pečení vyzkoušet) s bramborovým a houskovým knedlíkem, červeným a bílým zelím a samozřejmě pivíčkem. A pěkně nás to složilo :o) Ale stálo to za to. Ještě teď když píšu a popíjím zelený čaj, pořád funím.

Kuba: "...teď bych se mohl klidně rozložit protože bych se rozkládal hrozně dlouho..." ....:)

     Po trávící procházce ke studánce, která byla náročnější než kdy jindy, jsme si zapálili svíčky, rozsvítili světýlka a plánujem dneska už nic velkého nepodnikat. Světýlka jsou totiž dalším skvělým vynálezem, kterým bojujem proti občas pochmurné zimě. Díky nim není u nás nikdy smutno. A kdy jindy než před Vánoci, si je užít naplno. K tomu praskající oheň v krbu a člověk si připadá jako v nebíčku.

    Takže i když to není nic nového ani převratného, moje rada v boji proti tmavé zimě jsou světýlka! Díky nim miluju zimu, kdy jindy bych si je taky stihla tak užít. Nejraději bych měla světýlka a svíčky úplně všude a hlavně u vchodu, kde by vítali všechno příchozí, nejlíp ve velkých lucernách. Zatím jsem ráda, že stíháme zapalovat a rozsvěcet ty obýváková, ale vím že na má přání jednou dojde:)

    Vinylový pořadač, který stojí na starých dětských dřevěných kostkách máme moc rádi, stejně jako starý gramofon z mládí našich rodičů, protože opět trochu recyklujem a reppasujem. Ten náš, vyrobený jako první, už je u nás zabydlený, ale používáme ho jako reklamní kousek a rádi na přání vyrobíme podobný. Více infa o něm najdete tady.

Náš hudební koutek je osvícený světýlky od "naší" milé paní designérky. Světýlka si můžete barevně namýchat dle libosti, najdete je tady a pokud jste z Prahy, můžete si je přijít vybrat přímo do obchůdku.

Elvina směnný obchod moc nebere, nejlíp se prý cítí s "tvrdou měnou v kapse"

     Tak my si jdeme dál hladit najezené pupíky a Vám přejeme hezký, světly protkaný, sobotní večer...a nezapomeňte zítra na třetí adventní světýlko;)

Joey je nejlepší modelka. Skoro vždycky se postaví, tam kam namířím foťák aniž bych cokoliv řekla:)