Šťastnosti vol.8

1. Luční kvítí všude svítí

Jsem holka a miluju kytky. V tomhle jsem asi všechny stejné. A ne, nemám ráda ty stuhami, chmýřím a tunami papíru obalené pugety z květinářství ( u nás na SM je výběr ve většině květinářství bohužel stále ještě dost otřesný). Nejraději mám ty z louky. A pomněnky obzvlášť. A vždycky si u nich vzpomenu na náš pokřik holčičího skautského oddílu - Pomněnky ze Štítiny to nejsou holky líný. Vedoucí je Bělka, to je naše znělka! (jo, fakt jsme se jmenovali Pomněnky!:D)

2. Bedýnka

Kubík mi postavil bedýnku na dortíky. 

Co na tom, že krapet netrefil velikost a dortíky téměř propadávají. Hlavní je snaha, která se cení. Jo, Kubi jsi šikula:) 

A nakonec ji ještě efektně a naprosto umělecky pocákal. No není ten můj kluk hotový Picasso?

3. Venkovní sezóna zahájena
Jou, jou! Je to tady. Naše lesní hospůdka je po roce opět otevřena. Sice už tady tím pádem nemáme tolik klidu a Kuba se mi v ní dost často večer "zapomíná"(to je holt riziko hospody přímo pod okny), ale jinač je moc fajn nechat si večer po práci pěkně přinést tu svoji dvojku bílého a vychutnat si ji v klidu uprostřed rozkvetlého a rozpučeného lesa. A my v ní stihli těsně před otevřením i oslavu mých a Kubových narozenin. Venku prostě chutná nejlíp, co si budem povídat. A já se zas jednou mohla vyřádit a vařit pro celou rodinu. Špaldové bliny s lososem jako předkrm, domácí gulášek s karlovarským knedlíkem (to zkrátka rádi všichni) a k tomu spoustu dortíků. A samozřejmě to opět nestihla nafotit.

´

Ale hlavně že chutnalo, což asi jo. Protože jsem krom hromady kytek a dobrot dostala i tyhle drsňácké conversky, které báječně kontrastují s mými naopak velmi něžnými, puntíkatými retrošaty. A harmonie vesmíru je opět zachována. Uff...

Krom toho jsem dostala ještě tohle tričko, se kterým jsem se stihla chlubit už i na Instagramu. Ale když já ten bůček vážně tolik miluju...A Karolka to moc dobře ví;)

4. Překonávání svých vnitřních limitů a osvojování si nových dovedností

O to se snažím, momentálně díky pletení a meditaci. A nevím, co z toho mi jde míň. 

Když jsem se rozhodla, že se teda naučím konečně trochu plést, nečekala jsem, že to bude taková věda. Proč by taky. Jako dítě jsem háčkovala, pletla náramky přátelství i vyšívala. Považuji se teda za vcelku zručnou a šikovnou osobu. Ovšem jehlice, jsou úplně jiné kafe! Hladce by šlo, obrace už je peklo. U každé nové řady si navíc nepamatuju, jak zase začít, utíkají mi oka a vůbec se mi to pletení celé plete. Ale prý to chce čas a trénink, tak to teda prozatím nevzdávám i když už bych ty jehlice nejraději vyhodila z okna a řekla Ne, tohle prostě nejde! Ale vono prej jde všechno. Jen se člověk nesmí vzdávat. Tak to teda ještě nevzdávám. Do babičkovského věku času dost a třeba se mi i tu zkušební šálu někdy podaří doplést. Počítám, že aktuálním tempem bych mohla mít hotovo tak za 15-17 let.

A s meditací?

S tou je to ještě horší. Jsem člověk, kterému se v hlavě honí neustále hromada myšlenek. Neumím se duševně vyklidnit (fyzicky, to zas jo, flákání mi jde až příliš dobře) natož najít, nebo spíš vytvořit ten posvátný prosto mezi myšlenkama. 

Vypadá to, že meditovat a plést se budu učit celý  život. Ale právě tyhle zkoušky a osvojování si dovedností, ve kterých jsem absolutně mimo, mi dělá paradoxně radost.

5. Studánkové posezení

Některý z hodných a šikovných chatařů zase o kousek víc zvelebil naší lesní studánku a na místo polorozpadlé lavičky umístil tyhle, jak já říkám, flinstounovské křesílka. Když jsem se byla včera po běhání napít, mohla jsem se se svým květovaným hrníčkem uvelebit do křesílka a popíjet si skoro jako v pokojíčku! A z těhle nezištných a bohulibých lidských činů já mám radost vždycky vážně velkou.

A co Vaše radosti? A komu se taky plete pletení?

♥