Na cestě

Vždycky jsem si myslela, že je důležité především najít tu správnou cestu. Vyzkoušet a vyhodnotit, posoudit všechny možnosti. A nakonec vybrat tu správnou. 

Jenomže se čím dál víc jeví, že ta správná cesta vede někde mezi Ano a Ne. Není jednoznačná a hlavně může být dobrá i špatná zároveň. Záleží jen na záměru. A někdy taky na množství. 

A to je třeba si opakovat jelikož úloha soudce je vyčerpávající. Zbavuju se jí s radostí.

Jsme na cestě už dvě hodiny, ruce i myšlenky vytřepané všude kolem. Ach jak bych si přala aby se už jednou něco změnilo a alespoň ta D1 byla rovná a nekomplikovaná. 

 

Těším se po delší době na Prahu i když na ni nemám momentálně peníze. Bez peněz do Prahy nelez. Alespoň tu z východu se to tak jeví...

Čo bolo, ak bolo (a bolelo) na Slovensku...

Na Slovensku mě to bolelo hned dvakrát.

Poprvé, když mě Kuba u jednoho krásného vodopádu přesvědčil, abychom se ještě nevraceli a popošli kousek dál. 

A původní plánovaná šesti kilometrová procházka k vodopádu a zpět se zčista jasna protáhla na 22 kilometrovou celodenní tůru...nedobrovolnou, prosím. 

Protože když  už jste víc než v půlce okruhu, nemá smysl se vracet, že jo. A když Vám někdo tvrdí už od první šestiny, že teď už určitě v půli jste, je ta druhá půlka zatraceně dlouhá.

A já se zas jednou naučila zatnout zuby, potlačit vražedné sklony ke své lásce a prostě jen jít. A doufat, že to brzy skončí, protože mi už nic jiného prostě nezbývá.

Podruhé mě to bolelo na tatérském stole, což byla naprosto svobodná volba, to uznávám. Taky jsem si narozdíl od prvního případu nestěžovala a držela, protože jsem opět věděla, že teď už mi zkrátka nic jiného než držet nezbývá. 

Možná jsem jen mimo formu, možná jsem přecitlivělá. Spoustu lidí Vám řekne, že tetování nebolí. Jen je nepříjemné. No, mě teda bolelo.

Avšak v obou případech si z toho nesu sebou dál něco dobrého. V prvním případě pocit z překonání vlastních limitů a umění odpouštět chyby a nepřesné (a to teda dost) odhady. V druhém případě obrázek, které jsem si už stihla zamilovat.

Jsem takový milovník příběhů a mám radost, když poznám, že lidi něco dělají fakt srdcem. U Bumpkinů mi to bylo jasné téměř hned, o to víc jsem ráda že jsem se nemýlila.

A ze Slovenska jsem si přinesla ještě jednu věc a tou je tenhle příběh. Nejspíš ho znáte, ne každý je totiž takový knižní barbar jako já. Ovšem ke mě se dostal až teď. Celého Alchymistu jsem přelouskla během jednoho slovenského večera a zcela se nechala unést tím symbolickým příběhem, který se hodí člověku tím víc, když právě bilancuje a bojuje s nedostatkem odvahy. Protože odžít si svůj Osobní příběh chce opravdu odvahu. A tu většina lidí nemá (ani já asi stále ne). 

A tento krátký úryvek se mi líbí z celé knihy nejvíc a stále ho mám v hlavě. Proto mi dovolte na chvíli citovat.

   "Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na Tajemství štěstí. 

Syn putoval čtyřicet dní pouští, až došel k nádhernému hradu, tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil Mudrc, kterého hledal.

   Nebyl to však žádný světec. Když náš hrdina vstoupil do hradního sálu, uviděl tam čilý ruch; kupci přicházeli a odcházeli, lidé po koutech se bavili, malý orchestr vyhrával příjemné melodie a byla tam  bohatá tabule s nejchutnějšími jídly kraje. Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada.

   Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl, že teď právě nemá čas, aby mu Tajemství štěstí vyložil. Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny.

"Chci tě ale o něco poprosit," dodal Mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. "Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil".

   Mladík tedy chodil nahoru a dolů po palácových schodištích a ustavičně přitom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k Mudrcovi.

"Tak co?" zeptal se Mudrc, "viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně?"

   Mladík se zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu Mudrc svěřil.

   "Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa, "řekl Mudrc. "Nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš."

   Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k Mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl. 

   "Kde jsou ale ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?" zeptal se Mudrc.

Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.

"Tak tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát," řekl nejmoudřejší ze všech mudrců. "Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout při tom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce."

Dovolené (i krátké výlety) jsou zkrátka vždycky fajn. Obzvlášť, když si z nich něco odnesete. Ať už na ruce nebo v hlavě.

Znáte Alchymistu? 

Nebo Bumpkiny?

Nebo tu prokletou Prosieckou a Kvačianskou dolinu? :)

                                                                                 ♥

Šťastnosti vol.8

1. Luční kvítí všude svítí

Jsem holka a miluju kytky. V tomhle jsem asi všechny stejné. A ne, nemám ráda ty stuhami, chmýřím a tunami papíru obalené pugety z květinářství ( u nás na SM je výběr ve většině květinářství bohužel stále ještě dost otřesný). Nejraději mám ty z louky. A pomněnky obzvlášť. A vždycky si u nich vzpomenu na náš pokřik holčičího skautského oddílu - Pomněnky ze Štítiny to nejsou holky líný. Vedoucí je Bělka, to je naše znělka! (jo, fakt jsme se jmenovali Pomněnky!:D)

2. Bedýnka

Kubík mi postavil bedýnku na dortíky. 

Co na tom, že krapet netrefil velikost a dortíky téměř propadávají. Hlavní je snaha, která se cení. Jo, Kubi jsi šikula:) 

A nakonec ji ještě efektně a naprosto umělecky pocákal. No není ten můj kluk hotový Picasso?

3. Venkovní sezóna zahájena
Jou, jou! Je to tady. Naše lesní hospůdka je po roce opět otevřena. Sice už tady tím pádem nemáme tolik klidu a Kuba se mi v ní dost často večer "zapomíná"(to je holt riziko hospody přímo pod okny), ale jinač je moc fajn nechat si večer po práci pěkně přinést tu svoji dvojku bílého a vychutnat si ji v klidu uprostřed rozkvetlého a rozpučeného lesa. A my v ní stihli těsně před otevřením i oslavu mých a Kubových narozenin. Venku prostě chutná nejlíp, co si budem povídat. A já se zas jednou mohla vyřádit a vařit pro celou rodinu. Špaldové bliny s lososem jako předkrm, domácí gulášek s karlovarským knedlíkem (to zkrátka rádi všichni) a k tomu spoustu dortíků. A samozřejmě to opět nestihla nafotit.

´

Ale hlavně že chutnalo, což asi jo. Protože jsem krom hromady kytek a dobrot dostala i tyhle drsňácké conversky, které báječně kontrastují s mými naopak velmi něžnými, puntíkatými retrošaty. A harmonie vesmíru je opět zachována. Uff...

Krom toho jsem dostala ještě tohle tričko, se kterým jsem se stihla chlubit už i na Instagramu. Ale když já ten bůček vážně tolik miluju...A Karolka to moc dobře ví;)

4. Překonávání svých vnitřních limitů a osvojování si nových dovedností

O to se snažím, momentálně díky pletení a meditaci. A nevím, co z toho mi jde míň. 

Když jsem se rozhodla, že se teda naučím konečně trochu plést, nečekala jsem, že to bude taková věda. Proč by taky. Jako dítě jsem háčkovala, pletla náramky přátelství i vyšívala. Považuji se teda za vcelku zručnou a šikovnou osobu. Ovšem jehlice, jsou úplně jiné kafe! Hladce by šlo, obrace už je peklo. U každé nové řady si navíc nepamatuju, jak zase začít, utíkají mi oka a vůbec se mi to pletení celé plete. Ale prý to chce čas a trénink, tak to teda prozatím nevzdávám i když už bych ty jehlice nejraději vyhodila z okna a řekla Ne, tohle prostě nejde! Ale vono prej jde všechno. Jen se člověk nesmí vzdávat. Tak to teda ještě nevzdávám. Do babičkovského věku času dost a třeba se mi i tu zkušební šálu někdy podaří doplést. Počítám, že aktuálním tempem bych mohla mít hotovo tak za 15-17 let.

A s meditací?

S tou je to ještě horší. Jsem člověk, kterému se v hlavě honí neustále hromada myšlenek. Neumím se duševně vyklidnit (fyzicky, to zas jo, flákání mi jde až příliš dobře) natož najít, nebo spíš vytvořit ten posvátný prosto mezi myšlenkama. 

Vypadá to, že meditovat a plést se budu učit celý  život. Ale právě tyhle zkoušky a osvojování si dovedností, ve kterých jsem absolutně mimo, mi dělá paradoxně radost.

5. Studánkové posezení

Některý z hodných a šikovných chatařů zase o kousek víc zvelebil naší lesní studánku a na místo polorozpadlé lavičky umístil tyhle, jak já říkám, flinstounovské křesílka. Když jsem se byla včera po běhání napít, mohla jsem se se svým květovaným hrníčkem uvelebit do křesílka a popíjet si skoro jako v pokojíčku! A z těhle nezištných a bohulibých lidských činů já mám radost vždycky vážně velkou.

A co Vaše radosti? A komu se taky plete pletení?

♥

O medu co vůbec není medem aneb jak jsem vařila svůj první pampeliškový med

Letos jsem se rozhodla vůbec poprvé udělat pampeliškový med.

Jak asi víte, pampeliškový med není med. Je to pampeliškový výluh svařený s cukrem. Takže sirup dá se říct. S medem má společný jen vzhled a konzistenci. Někomu označení med vadí, mě to přijde fajn. Zní to líp než sirup a opravdu se dá použít všude tam, kde běžně používáme med.

O pampeliškovém medu se ovšem vedou značné spory. Pampeliška je sama o sobě děsně zdravá a "Smetanka lékařská" se ji neříká pro nic za nic. Z hlaviček se dělá med, její listy se doporučují k přímé konzumaci třeba do salátů a z kořene se taky tvoří nejrůznější, zdraví prospěšná kouzla. Pampeliška, to je zkrátka jedno velké pozitivum a sociální jistota od hlavy až po kořen. Funguje na srdce, cévy i zažívání (to především listy), kořen je čističem jater a med pak pomáhá hlavně na záněty a nachlazení.

Jenže když chcete pampelišku zakonzervovat, potřebujete k tomu cukr. A ten zas tak zdravý není, co si budeme povídat. Zlé jazyky tvrdí, že pampeliškový med je nakonec vlastně jen svařený cukr ovoněný mrtvýma, vyvařenýma pampeliškama a zdravého na něm není zhola nic. Nejde jen o cukr, ale taky o dobu vaření. Po takové teplotě a době vaření (na netu se často doporučuje vařit med i 2,5 hodiny) se údajně jednoduchý cukr mění v cosi velmi zdraví nebezpečného.

Přečetla, jsem na tohle téma docela slušnou sumu článků a diskuzí a řeknu Vám, nejsem o moc chytřejší, než jsem byla. Nebudu Vás zahlcovat fakty a argumenty, proč si pampeliškový med (ne)vyrobit. Rozhodněte se sami.

Já se snažila vývar ani následný sirup příliš nevařit, většinu času udržovat spíše pod bodem varu a zkrátit celé vaření na co možná nejkratší dobu. A myslím, že se povedlo a výsledný med je nejen zdravý bezpečný, ale i zdraví prospěšný. Chutná pravdu pampeliškově, je takový bylinkově voňavý, příjemně nahořklý a prostě z něj mám hrozně léčivý dojem:)

Samotná procházka po louce a trhání pampelišek je navíc skvělý relax. Tak s chutí do něj. Jo a těch 400 pampelišek máte natrháno fakt za chvilku, opravdu. Já je teda nepočítala. Počítám celý den v práci a nejsem blázen abych se počítala ještě s pampeliškama. Od sousedky lesařky jsem věděla, jak takové množství asi vypadá a tak jsem vzala košík a trhala.

Pro představu, 400ks pampeliškových hlaviček je asi jeden plný sáček na rohlíky (takový ten větší, s ušima).

Základní recept najdete všude na netu a víceméně se moc neliší.
 - 400ks hlaviček pampelišek
- 1,5 l vody
- 2 kg cukru
- 1 citrón

Pampelišky hoďte do hrnce, zalijte vodou a zahřejte. Já se je snažila nepřevářet, abych zachovala co nejvíc účinných látek. Prohřívejte tedy pampelišky pod bodem varu asi 15 minut. Pak nechte vychladnout a louhovat do dalšího dne. Ideální je, když ho další den opět zahřejete a necháte zase vychladnout a louhovat. Já louhovala takhle na dvakrát a vývar jsem měla opravdu silný.

Až budete mít po těch 2 dnech hotový výluh, přeceďte květy přes cedník a plátýnko a pořádně vymačkejte všechnu vodu ven. Neplašte až uvidíte tu zeleno-šedou, nevábně vypadající tekutinu, co Vám z toho zbude. Do přeceděného výluhu hoďte cukr a vařte (opět pod bodem varu!). O co je jednodušší recept, o to víc byste si měli dát práci s vařením. Neustále hlídejte teplotu, aby nebyla příliš vysoká a cukr příliš neztmavl a nezhořknul. A celou dobu poctivě míchejte! Asi po 15 minutách začne zelená zakalená tekutina krásně průzračnět, zlátnout a houstnout. Vařte dalších 15 minut do požadovaného zhoustnutí. Hustotu medu si během vaření otestujte nakápnutím na talíř. Pampeliškový med by měl být jen o něco málo řidší než klasický lesní med.

Hotovo! Teď to stačí (ještě horké) nalít do převařených skleniček a obrátit dnem vzhůru. Med bude po zchladnutí krásně hustý. Z jedné várky uděláte přesně takovéhle množství. 

Doba vaření (2x 15 minut výluh a půl hoďka vaření sirupu) mi bohatě stačila a mám pocit, že jsem dosáhla slušně hustého medu, nepřeměnila cukr na zrádného zabijáka a zároveň zachovala značnou léčivou sílu pampelišek. Jeho síla se testovat ovšem teprve bude a to především v zimě. Věřím ale, že se bude hodit po celý rok. Do čaje, na letní limonády, na polití palačinek, do ovesné kaše nebo jen tak, léčivě, na lžičku.

Tak pampeliškám zdar!