Holčičí radosti aneb můj nový toaletní stolek

Jestli jsem to ještě neříkala, mám vážně bezva kluka :) Takového, který mi tajně postaví toaletní stolek, zaváže na něj mašli a pak mi v můj narozeninový den řekne: "V dílně máš dárek. Hledej...". Ještě lepší je, že mi jej sice postavil, ale zároveň mi nechal prostor, abych se taky trochu vyřádila. Toaletku nechal přírodní, nenatřenou a já si zbytek mohla dovymyslet. A úplně nejlepší je, že stoleček je celý recy. Kuba ho postavil z prken, které zbyly ze staré psí boudy po mém první psu, mé zlaté Loveme (jo, tak se vážně jmenovala:)

Příběh mojí Loveme 

Loveme (celým jménem Loveme Bohemia Platina) byl můj první pes. Byla to výstavní šeltie s ušlechtilým rodokmenem, vymodlený pes, po mnoha letech dětského, netrpělivého čekání. Celé dětství jsem si psala deníky o psech, sbírala psí knížky a čekala, až se konečně s rodiči dostavíme domek do kterého se přestěhujeme. Do té doby jsme bydleli u babi s dědou,kde pes nepřicházel v úvahu. Děda je velký zahradník a jeho záhonky a skleníky zabíraly celou zahradu. Psa by nepřežil!(fakt, že momentálně plení jeho záhonky velký černý pes, kterého dostala k Vánocům před lety moje malá sestřenice teď už dokážu pominout, jsem už velká holka, přece...:)

Po 4 letech stavby a přestěhování do našeho nového domova jsem další dva roky čekala, než se dá okolí domu trochu dokupy a postaví se konečně plot. A pak jsem se konečně dočkala. Na necelé 3 roky jsem byla majitekou psa. A pak, jednoho dne, se Loveme ztratila...

Je pravda, že mnohým sousedům lezla svým neustálým pronikavým štěkotem lehce na nervy. Na zahradě jsme měli vyběhané cestičky z jejího neúnavného střežení naší zahrady. A taky je pravda, že přes všechny ty psí deníky a načtené knížky jsem nebyla úplně vzorná panička. Ne že bych ji nějak trápila, ale byla mým vůbec prvním domácím zvířetem, čekala jsem na ni příliš dlouho, nikdy předtím si péči o živého tvora nezkusila, dovniř do domu moc nesměla a můj zájem o ni brzy utlumila přicházející puberta...

Možná mě potrestaly vyšší síly za můj vrtkavý, dětský zájem, nebo to možná nevydržel někdo ze sousedů, to už se asi nikdy nedovím. Ale zkrátka po Loveme se slehla zem. Dodnes říkáme, že žije spokojeně v Tibetu (mimochodem, momentálě by ji bylo asi 15 let). Proč zrovna tam? Není to nic vymyšleného, jako když rodiče řeknou svým dětem že jejich (mrtvý) pes žije kdesi na farmě. Je to opět dlouhý příběh, který se ovšem zakládá na empirických důkazech mého bratra...:)

Takže Loveme, mávám Ti do Tibetu, doufám, že se tam máš stále fajn. Vidíš, že na Tebe stále myslím a jako vzpomínku mám teď navíc tenhle super růžový a super holčičí toaletní stoleček...

Tak jo. Je šíleně růžový, tak trochu kýčovitý a vůbec. Nevím, zda se někomu dalšímu krom mě bude líbit. Ale já ho miluju:) Taky jsem se dost dlouho rozhodovala, jestli ho udělat opět v patině, nebo čistě bílý. Vlastně jsem na patinu vůbec nemyslela, ale Kuba mě opět přesvědčil. Že by prej hrozně rád viděl patinu v provedení téhle krejzy růžové. No, patina dopadla opravdu krejzy. Ještě mi ovšem chybí stolička. Koukám po té pravé, ale myslím, že nakonec to dopadne stejně tak, že si ji opět vyrobím.

Líbí se Vám můj nový koutek krásy? Máte taky ten svůj?

♥