Hervana aneb jak je to se sny

Před pár týdny (ještě někdy začátkem května) jsem si udělala radost.

Koupila jsem si Hervanu - tvářenku od Benefitu, o které jsem už delší dobu měla pocit, že jí prostě nutně potřebuju. Drahou. Ale úchvatnou. Všude opěvovanou. Slečnu bestselerovu. Prostě Nirvánu v krabičce. 

Zašla jsem si pro ní dokonce do Sephory. Do toho obchodu, který nemám vůbec ráda. Asi to zní zvláštně, protože v očích mužů je to přece obchod, který všechny ženy tak milujou. 

Věděla jsem, že takhle drahou tvářenku bych si zrovna teď kupovat neměla, že za ní dám poslední tisícovku ale taky jsem věděla, že dokud si jí nekoupím, nebudu se moct cítit spokojeně. Alespoň jsem si to myslela. Ten hlodavý pocit že jí prostě musím mít, se nechtěl odporoučet a pronásledoval mě ve dne v noci.

"Teprve s ní budeš opravdu spokojená, to je přesně ta věc, která ti chybí, to ona ti dodá každé ráno tu správnou šťávu do tváře...", šeptal.

Jaké překvapení nastalo, když jsem zjistila, že moje spokojenost a nadšení bylo asi stejně tak dlouhé jako cesta ze Sephory zpátky do auta.

Což o to, tvářenka je to pěkná, barvy krásné, obal rozkošný, štěteček roztomilý...A voní. Nanesla jsem ji doma na tváře a následně smyla hned několikrát abych se o tom dostatečně ujistila. Když pominu fakt, že tvářenku ještě pořád nanášet teda vážně moc neumím, vypadala pěkně. 

Další den taky.

Ale kde se poděla ta toužebně vyhlížená spokojenost?

Po pár dalších týdnech je mé nadšení ještě menší.

Příjde mi, že vlastně na tvářích moc dlouho nevydrží, alespoň určitě né dýl než běžná tvářenka, že je na mě asi moc růžová, že její vůni už tolik necítím a v kosmetickém košíčku mi smutně odpočívá a kouká jak dávám místo ní kolikrát přednost tvářence za 50 korun.

A pak mi to došlo. Já si do té proklaté Sephory nešla pro tvářenku, ale pro spokojenost, která mi momentálně scházela. Tahle tvářenka dostala na svá bedra větší úkol, než jaký mohla sama unést.

Tohle se mi vlastně stává celkem často.

Když mám špatnou náladu, moc práce nebo pocit, že momentálně zažívám málo radost, něco si koupím. Jen jsou to většinou potřebnější věci, nebo věci, které nejsou vzhledem ke své užitné hodnotě tak drahé. Moje malichernost se mi tak ukáže v celé své kráse až u něčeho takového, jako je právě tahle tvářenka.

A jaký je tedy můj verdikt pro Hervanu?
Je to moc příjemná věcička, oceňuju na ní hlavně to, že je tak málo pigmentovaná ale zároveň se dá vrstvit. Takže pro trdlo jako jsem já, je ideální k líčení. Jelikož i když párkrát šmrcnu štětečkem jinak než bych měla, pořád je to v pohodě a dá se to dobře doladit.
A má hezký obal.
A vydrží mi nejspíš věčně.
Ale jinak? Cena je vážně nadsazená, kdyby stála polovinu, bylo by to zhruba odpovídající. A já si opět potvrdila, že drahou dekorativní kosmetiku zase tolik nepotřebuju. Spíš je mi líto, že jsem ty peníze neutratila líp. Třeba za nějákou mňamózní večeři ve dvou.

Snít o voňavých maličkostech je krásné ale nesmím čekat, že mi přinesou opravdové uspokojení. Nejen proto, že můžou být někdy jinak růžové nebo voňavé, než jsem si představovala.Ten opravdový pocit spokojenosti se zkrátka ukrývá úplně někde jinde...

Vím to, a stejně na to kolikrát při svých marnotratných nákupech zapomínám, když se snažím mermo moci koupit trochu toho momentálního štěstí. Vlastně si to kolikrát ani neuvědomuju, ale nejvíc "utrácivou" mám, když nejsem zrovna úplně hepy.

Přivádí mě to na otázku, jestli jsme takový všichni. Jestli je dnešní spotřební doba natolik spotřební proto, že se lidé necítí dostatečně šťastní...
Když jsem v lese a cítím se dobře, mám totiž pocit, že nic nepotřebuju.

Snít budu ale i tak dál...

Třeba o pohovce s pávy, do které jsem se nedávno zamilovala. Ale už se budu snažit nepropadnout tomu malichernému pocitu, že s paví sedačkou budu šťastnější...

Aneb, tenhle článek by se taky mohl jmenovat - Jak jsem si opět musela koupit něco jen proto, abych zjistila, že to vlastně nepotřebuju :o)

A co vy, taky si někdy koupíte něco, co Vás nakonec víc mrzí než těší?
A taky utrácíte víc, když máte trable v duši?

Pac a pusu ♥