Zdravím ve spolek a hlásám že jsem zpět!
Odpočatější a spokojenější.
I když bych vydržela odpočívat a pilovat svojí spokojenost ještě mnohem dýl, ale to už budu muset zvládat za plného provozu...
A musím Vám říct, že udělat si letos dovolenou v lese a nikam nejezdit, byl ten nejbáječnější nápad!
Konečně jsem si mohla naplno užít všech a všeho kolem mě, uchlácholit svůj pocit, že to všechno přes rok jen tak míjím a naplno si to vychutnat. A neřešit přitom žádné organizační a finanční starosti, kterým bych se při dovolené jinak nevyhnula. I když jsem vlastně nedělala nic extra zajímavého, netradičního nebo strhujícího, mám pocit, že jsem si dovolenou užila víc, než kolikrát v minulosti, když jsem se jen tak válela na nějákém exotickém místě.
A taky myslím, že jsem se dost poučila.
Člověk obecně ví, jaké věcí by něměl. Například že by neměl zatěžovat svojí hlavu zbytečnostmi, nekoukat se na hlouposti v televizi nebo na internetu protože u toho neskutečně ztrácí čas, čistotu mysli i vkus, že není dobré pořád pracovat a ignorovat víkendy, že se má vždycky zaměřit raději na jednu věc a až jí dokončí vrhnout se na další, že je důležité si občas koupit něco pěkného na sebe (obzvlášť když se ve svých šatech člověk přestává cítit dobře), že není dobré trápit se tím coby kdyby, že nemá přehnaně řešit budoucnost, nebo že je dobré občas udělat čistku věcí kolem sebe, když má pocit, že už na něj všechno padá...A tak bych mohla pokračovat.
Všechno to ví, a stejně se podle toho neřídí. Z toho všeho pak nakonec dokáže vzniknout velká frustrující bublina, která ho naprosto pohltí. A přesně v takové chvíli je dobré se zastavit a na pár dní fakt nic, ale prostě nic nedělat. Dát si voraz. Nepřemýšlet, protože mozek je tak zmatený, že stejně nic nevymyslí. Odpočívat, "očistit se". A pak se třeba jednou ráno probudí a zjistí, že už zase ví. A že ten život je sám o sobě vlastně děsně jednoduchý. To jen my lidi si ho komplikujeme tak, až se v něm dokážeme úplně ztratit.
A po téhle fázi přichází na řadu akce a nastavení změn.
Netroufám si tvrdit, že jsem to všechno zvládla protože je to nekončící proces. Ale mám pocit, že už tak něják o kousek zase vím, jak na to.
A teď už dost filozofických keců :)
Dneska Vás kromě nich totiž budu ještě otravovat náloží fotek z mojí "dovči".
Jsem stále dost špatná blogerka co nemá kolikrát ve vhodnou příležitost po ruce foťák. A když má, tak mě zas nenapadne danou chvíli zaznamenat. Pokusím se polepšit, ale určitě mi dáte za pravdu, že lepší je daný okamžik naplno prožít než zdokumentovat, že jo? ;)
A tak se můžete podívat alespoň na to, co se mi zdokumentovat podařilo.
Kromě níže uvedeného jsem stihla třeba ještě běhat v dešti, najít ptačí pírko s puntíkama (no fakt!), které se mi následně hned podařilo ztratit, hrát na bubny, po děsně dlouhé době zajít do obchoďáku a dokonce si tam dokázat konečně i něco koupit, vidět spoustu dlouho neviděných známých a kamarádů, trochu se u toho opít, zažít výpadek proudu u nás v lese a následnou černou hodinku se svíčkami a téměř každý večer končit v naší místní hospůdce se sklenkou suchého rulandského...
A taky....
...s Joeym (a někdy i s Kubou když měl čas) chodit do lesa. A lehnout si na louku. Naši schovku v trávě už nemáme, tu už nám posekali a tak jsme si našli nové místo. Nahoře na kopci s výhledem do údolí...
...užívat si dlouhé rána s pomalým rozjezdem a ještě pomalejší snídaní. Jíst hned několikrát vajíčka přímo z pánve a u toho si číst. Takové rána neskutečně miluju a jsou jedním z hlavních důvodů, proč chci do budoucna - buď vstávat dřiv abych si je mohla užívat častěji (málo pravděpodobné), nebo konečně víc pracovat z domu (pravděpodobnost snad větší)...
...zajet na posvícení k babičce, koupat se tam v bazénu, užít si její skvělé jídlo a zdejší vesnickou akce, která je prostě jedinečné jak přes den...
...a hlavně zas o kousek víc "zezelenat". Vzhledem ke svým neutuchajícím problémům se zády a stavem celkové imunity, mi ani nic jiného nezbývá. A tak jsem si slíbila, že se o sebe budu už konečně a opravdu pravidelně starat. Protože ať to zní jakkoliv klišácky, došlo mi že to zdraví fakt není zadarmo.
Že je to to nejdůležitější co máme a když není ono je pak naprd všecko. A taky že jen ve zdravém těle může sídlit zdravý duch a že všechno se vším neskutečně souvisí!
Přečetla jsem pár chytrých knížek, najela na "zelenou vlnu" a stanovila si pár pravidel, které se chystám dodržovat. Na druhou stranu jsem k tomu všemu značně skeptická, protože takových "záchvatů zdravosti" už tu bylo a nikdy mi dlouho nevydržely. Jsem zvědavá, jak dopadne tentokrát. Myslím, že bych tomu mohla věnovat další článek, protože co je psáno to je dáno a budu mít alespoň větší motivaci všechno dodržovat.
Jdete do toho se mnou??
...a každou středu nám začal na stůl "přistávat" domácí tvaroh od jedné místní kravičky. Mám radost z dalšího domácího produktu, který se u nás doma začal pravidelně podávat a hlavně z domácího žervé (přidávám do tvarhou jen trochu smetany a soli), které chutná prostě báááječně, no co Vám budu povídat...
...taky si užít výlet a koupání v zatopeném lomu...
...a stíhnout i lehké tvoření. Tím myslím opravdu lehké.
Radost mi udělali "nové" kraťasy z kalhot, které jsem stejně nosila minimálně (člověk se musí občas hecnout a prostě šmiknout) a taky tělové máslo, které jsem si umýchala podle Míšy a jejího návodu tady. Už dlouho jsem chtěla mít v koupelně zavařovačku plnou nějákého přírodního patlátka. Plná teda zatím není, ale příští várku už udělám pořádnou, protože tohle máslíčko je velká lahoda! ;)
A jakkoliv to vypadá trapně - mít o dovolené seznam restů, mě to hrozně pomohlo. Udělala jsem tolik věcí na které jsem se už dlouho chystala a i když mi trvaly dvakrát dýl než obvykle (přece se nebudu o dovolené honit, že), bylo skvělé se dneska odpoledne kouknout na papír a vidět, že mi zbývá už jen jeden jedinný bod...
...takže jsem dost uklízela. Ale nebyl to ani tak úklid, jako očista. A já se po každé vytříděné poliččce cítila líp a líp. Například jsem zjistila, že máme doma celý koš zbytečných skleniček...
...vyžehlila jsem asi trilión kilo oblečení, které jsem následně protřídila a slíbila si, že takhle daleko už to zajít nenechám. Buď to vyžehlím hned, nebo se na žehlení vykašlu úplně. I když mě žehlení baví (jsem divná, já vím), dostávám se k němu vážně sporadicky a koukat do té doby na ty plné koše prádla, to opravdu není žádná hitparáda pro duši...
....a na závěr jsem si nechala motivační foto před a po. Náš pokoj hanby, který mě nejspíš tížil na duši víc, než jsem si myslela. Naše pracovna alias příležitostná ložnice pro hosty je opět použitelná a návštěvy se konečně nemusí bát u nás přespat :) A mě je najednou tak něják lehčeji...
Snad Vás můj dovolenkový fotoreport neunudil a já se těším zase příště...
A teď už mě omluvte, Kuba mě volá na víno...;)
Pac a pusu z lesa ♥
