Věřím na osud otud až potud

   První máj je můj oblíbený den. Vždycky je volno, většinou pěkně a pokaždé alespoň něco kvete.

A my ho vždycky chtě nechtě, něják oslavíme. Bývá to vesměs takové spontánní a nahodilé, ale o to více povedené...

    U nás doma si většinou nedáváme nijak převeliké a zásadní dárky na Vánoce, narozeniny nebo na Valentýna, ale často se obdarováváme nahodile a neočekávaně po celý rok. 

Obzvlášť "dárky z dílny" pro vylepšení domova jsou z mojí strany vždy velmi vítané...

Naposledy to bylo něják takhle, zničeho nic, uprostřed rozhovoru po návratu z práce.

"... a mám pro Tebe dárek, hledej....". Jéé, jak já to zbožňuju. Cupitám si to z pokoje do pokoje a po celém bytě hledám a tápu, kde co nového přibylo.

Tenhle na mě čekal na schodech u vchodu. 

Ještě nenatřený a bez přišroubovaných nožek. Pro někoho nedodělávka, pro mě ideální dárek a hračka k dotvoření. Takové moje 2 v 1 :o) 

Snídaňový podnos!

Ráno byl ještě pořád krapejtko nedodělaný, ale na poslední fotce už je v celé svojí parádě, i s malým červeným srdíčkem a bílou kytičkou.

Možná jste si ho všimli už v minulém článku, avšak svou pravou, snídaňovou premiéru měl podnos až dnes. Snídat v posteli je báječná aktivita a nikdy bych nevěřila, o kolik báječnější bude s podnosem. 

Můj muž mi většinou nedá moc prostoru k focení, protože je netrpělivý a (často) hladový, a tak jsem stihla udělat jen rychlé cvak, cvak a pak už palačinky mizely jako na běžícím pásu. K tomu lahodný kopřivový čaj z nové konvičky (asi se na něm stávám už lehce závislá), tvaroh, ovoce a marmeláda (mohla bych konečně začít dělat domácí - zase nový-i když příjemný -"úkol" co si na sebe šiju, sledujete to, jo! :) a hodování může začít.

  

    Když jsme snídali a koukali u toho na telku, najedou se tam objevil jeden pán. Pán, který vlastně nepřímo může za naše seznámení a za to, že jsme dneska s Kubou spolu. Povídám Kubovi - "No vidíš, koukej, kdyby toho pána nebylo, nejspíš bysme tu dneska takhle nesnídali ". A on mi s klidem řekl: "Ale my bychom se stejně našli, kotě". 

Což je od mého, věčně nevěřícího může zvláštní věta. Znamená to snad, že věří na osud? A tak vznikla úvodní věta článku, která mi pořád hraje v uších...

Co vy, věříte taky na osud?

Domalovala jsem srdíčko i kytičku a ještě mě to čeká celé schovat pod lak.

Pées: Pokud Vám to nedá spát, ten tajemný pán byl zakladatelem jedné (dnes už trochu "starožitné" ) internetové seznamky. Ano i my (jakkoli se k tomu nemáme a cukáme se, když máme vysvětlit, kdeže jsme to na sebe vlastně narazili) jsme se seznámili on-line kdysi v dávných dobách prvního internetového obrození...Sranda, co ;)

A proto neodsuzuju žádné cesty ani příležitosti. Nikdy nevíte, kde na Vás to Vaše štěstí čeká.

Milujte se, olíbejte se (dnes ale třeba i zítra ) a mějte se .... bájově ♥