Pojistka proti radosti

Mám v sobě velký kus vnitřního dítěte a i když si to často neuvědomuju, tuhle věc o sobě už zkrátka vím. Přesto mě vždycky překvapí, když zjistím, že některé věci, které já pokládám za normální, vlastně zas tak normální nejsou. A že spousta lidí je má jinak. Tak nějak víc dospěleji.

Došlo mi to opět dnes při poslechu krátké přednášky Barbory Šťastné. Zrovna tohle jsme totiž před pár dny řešili s mým Kubou.

O Velikonocích jsme se společně vydali na  výlet do Olomouce. Navštívili jsme tam mimo jiné Pevnost poznání, kde jsme si mohli užít spoustu interaktivní zábavy, hádanek, hraček a hlavolamů. Zatímco já jsem tam poletovala a byla nadšená z každé rovnoramenné váhy nebo rébusu, který se mi podařilo vyluštit, Kuba jen tak obcházel okolo a šlo vidět že je myšlenkami úplně někde jinde. Nechtěl si se mnou povídat přes zvukovod ani hrát trojrozměrné piškvorky.

Věděla jsem, že je mimo, protože už se vidí zpátky v dílně, že toho teď má hodně a v hlavě už pravděpodobně pracuje na další zakázce a tak jsem ho nechala. Jenomže já jsem zrovna chtěla blbnout. A neměla jsme s kým...! Při odchodu  jsme si o tom povídali a já jsem mu vytýkala, že se málo raduje.

Byste nevěřili, jak těžké bylo složit tohle vajíčko

Když jsem se o pár hodin později rozbrečela v autě, řekl mi na oplátku ,že já jsem zase k radosti až příliš vstřícná. Že bych se neměla tolik radovat, protože pak i ten následný smutek, který zákonitě vždycky nakonec přijde, je pro mě mnohem větší a bolestnější. Že bych zkrátka měla zůstávat víc v tom neutrálním středu svých emocí a tolik jim nepropadat.

A přesně o tomhle mluví Bára. Že my dospělí totiž už dopředu víme, že nedílnou součástí radosti z létajícího balónku je i případný smutek, když se nám v nestřežené chvíli odmotá z rukou a uletí. Že po vymodleném pátku přijde opět zachmuřené pondělí a po vydařeném večírku nás čeká kocovina.

A proto si říkáme "Tolik se neraduj, stejně je to jen na chvilku". Už dopředu se pojišťujeme proti následnému smutku. To aby ta propast mezi radostí a smutkem nebyla tak velká.

Dneska mi došlo, že tuhle pojistku nemám vůbec vybudovanou. Ne že bych neznala "nedělní depku" o které Bára taky mluví, nebo že by mi uvědomění něčeho nepříjemného co mě zanedlouho čeká, někdy nezkazilo přítomnost. Ale když se raduju, nikdy si neříkám, že bych měla svou radost krotit, protože prostě zase brzo přejde.

K radosti vždycky přistupuju tak, jako by neměla vůbec odejít. Nepřemýšlím nad tím, že je tu vlastně jen na chvilku. Že to nadšení, které mám z nové věci nebo zážitku stejně za chvíli opadne. Zkrátka mě radost a nadšení pokaždé naprosto pohltí.

Sice jsem pak často za předčasně zapáleného hlupáka, kterému ostatní vzápětí řeknou "Ale vždyt mi ti to všichni říkali, tak co jsi čekala", ale na to si už pomalu zvykám. Holt je to daň za ten momentální nezkrotný optimismus.

Jsem vlastně nakonec opravdu ráda, že jsem si tuhle pojistku během svého života tak nějak nestihla vytvořit. Asi proto, že si stejně jako Bára myslím, že žít tou radostí (i když chvilku) a zároveň přijmout to, že k ní patří i stav jejího pominutí a někdy i smutku, je jediný způsob jak tu radost vlastně mít.

A tak se těším. Zrovna teď na novou práci, která mě už za pár dní čeká i když to možná nebude vůbec tak fajn, jak si představuju. A hlavně se pořád těším na tu budoucnost, která je v mých očích vždycky o dost zářivější než si představují všichni okolo. Jsem v tomhle asi nezlomný optimista. A taky přesný opak mého realistického muže, který mě z těch mých výšin kolikrát musí tahat zpátky na zem.

A co Vy, máte svoji pojistku proti radosti?

PS: Děkuju všem, kdo mi napsali jak slaví své narozeniny a děkuju za přání. Rozhodla jsem se (zcela neobjektivně:) jako výherce lapače snů vybrat Andrejku páč ten její popis narozeninového dne na mě zkrátka zapůsobil úplně nejvíc. Dík Andrej a napiš mi adresu, kam ti můžu lapač poslat ;)

Protože mám dnes narozeniny...

Dneska mám narozeniny.

Od rána mi chodí přání (vždycky žasnu kolik lidí si na mě ještě vzpomene:), dostala jsem tu nejbarevnější kytici, dřevěný prstýnek a spoustu mňamek. 

A teď bych na oplátku chtěla obdarovat někoho z Vás.

Už dlouho jsem tu chtěla hodit do placu nějaký dáreček, snad jen takovou radost za to, že mě pořád čtete. Nechtěla jsem však rozdávat něco kupovaného, chtěla jsem Vám dát něco víc ze mě. A protože mě momentálně chytilo tvoření lapačů snů, mám tu dneska konečně jeden pro Vás. Vyrobila jsem ho dnes, nafotila jsem ho dnes a chtěla bych ho darovat tady dnes...

Dneska mám zkrátka svůj den. Dovoluju si v něm dělat jen to, co se mi dělat opravdu chce. A tak běhám, vařím, tvořím, fotím, koukám u toho na pohádky a teď mezi psaním zadělávám na buchty na zítřejší "lesní sousedskou velikonoční snídani". A všechno to dělám děsně pomalu a hrozně si to užívám!

Přeju Vám ať si užíváte zbytek dnešního dne (i celých Velikonoc) stejně pohodově a v síle plného prožitku. Když ne kvůli tomu Velkému pátku, ve kterém by se mělo prý hlavně rozjímat, tak kvůli mě:)

Jestli se Vám tenhle můj lapač snů líbí, napište mi, co Vy nejraději děláte když máte narozeniny a já pak jednoho z Vás vyberu. Ještě nevím jak, ale můžete mi věřit, že to bude děsně objektivní :o)

Pusu z  lesa ... ♥

I can live there

Miluju to město. Domky jsou tam nízké (tak akorát pro mě) a náměstí široké. Takových měst je jistojistě spousta, ale tam se zkrátka cítím nevysvětlitelně dobře.

Občas si Kubovi postesknu, jak mi přes všechnu tu zaneprázdněnost chybí cestování. Já vím, že nemůžeme mít všechno. Ale jednou za čas se prostě musím někam pohnout abych nestála na místě. 

Sním si o dalekých cestách a přitom zapomínám na to, že nemusím jezdit daleko, abych zažila ten skvělý pocit, že jsem na cestě. Že i výlet do nedalekého města a jedna noc mimo domov může naplnit moji potřebu přespávání na cizích místech a nalézání něčeho nového. Stačí si to jen dovolit.

Líbí se mi v Trnavě a to nejen proto, že tam mají krásnou prvorepublikovou kavárnu s domácím pečivem, štěkajícího Joeyho a moje milované Bumpkin Tattoo.

PS: Jestli se u nich necháte někdy potetovat, určitě dbejte na to, abyste ulehli hlavou směrem ke galerii z Lucyiných obrázků. Nejen že Vás zabaví po celý čas tetování, ale vyvolají možná tolik pocitů, že na to ještě dlouho nezapomenete.